V partnerských vztazích se často setkáváme s různým rozdělením rolí, povinností a také finančního či emočního vkladu. Někdy se však objeví vzorec, který je pro druhého dlouhodobě zraňující – dojem, že partner je „lakomý“ nebo „sobec“. Přemýšlela jsem, zda nevytvořit na každý tento rys článek, ale nakonec to vkládám dohromady, protože si myslím, že si každý najde to své a občas tyto dvě charakteristiky mohou být promýchané. Pocit sobectví či lakomství může být signálem hlubší nerovnováhy ve vztahu, kterou je dobré prozkoumat.
V psychologii se nevychází z nálepek, ale z pozorovatelných vzorců chování. Za lakomé či sobecké chování se ve vztazích nejčastěji považuje:
Výzkumy z oblasti partnerských vztahů a osobnostní psychologie (např. studie J. F. Richa & R. Campbella 2018 o tzv. „communal strength“ a reciprocity ve vztazích) ukazují, že dlouhodobá nerovnováha v dávání a braní je jeden z nejsilnějších prediktorů vztahové nespokojenosti.
Lidé, kteří vyrůstali v prostředí nedostatku, se mohou naučit chránit zdroje a sdílení vnímat jako ohrožení.
Výzkumy ukazují, že finanční úzkost může vést k rigidnějšímu, úzkostně-šetřivému chování (Prawitz & Cohart, 2016).
Někteří partneři mohou vykazovat vyšší míru rysů, jako je:
Tato kombinace často vede k menší ochotě vnímat partnerovy potřeby.
Někdy se partner začne chovat sobecky až tehdy, když ví, že druhý vše přizpůsobí. Postupně vzniká model, kdy jeden dává a druhý bere – udržovaný neuvědoměle oběma.
Výzkumy Gottmanova institutu i dlouhodobé studie týkající se partnerské spokojenosti ukazují, že chování typu „já na prvním místě“ je dlouhodobě spojeno s:
Základním faktorem zdravých vztahů je reciprocita – tedy ochota dávat a také přijímat.
Zkuste si napsat:
Toto cvičení vychází z technik práce s hranicemi používanými v kognitivně-behaviorální terapii i schematerapii (Young, 2003).
Místo:
„Jsi sobeček.“
zkuste:
„Když si uvaříš jen pro sebe, připadám si přehlédnutá a málo důležitá.“ “Připadá mi, že náš vztah je nevyvážený..”
Taková formulace snižuje obranné reakce partnera – což potvrzují i studie zabývající se konfliktovou komunikací (např. Gottman & Levenson, 2000).
Je rozdíl mezi:
Pokud se ani po opakované, klidné zpětné vazbě nic nemění, je to signál vztahové nerovnováhy.
Může jít např. o:
Výzkumy ukazují, že předvídatelnost a jasně rozdělené role zvyšují pocit spravedlnosti ve vztahu.
Někdy není problém lakota – ale strach.
Například:
Pochopení může změnit dynamiku. Neznamená to ale, že musíte vše tolerovat.
Dáte tím vztahu jasný rámec.
Například: „Abych se cítila bezpečně, potřebuji vnímat náš vztah jako společný projekt – i finančně.“
To není ultimátum, ale vyjádření vlastní potřeby.
Pokud je partner otevřený změně, může párové sezení pomoci bezpečně prozkoumat dynamiku vztahu.
V takových případech může jít o emočně nezralý, někdy i manipulativní vzorec. Vztahy ale lze měnit – pokud o to stojí oba.
Ano, do určité míry je to běžné. Každý z nás má období, kdy je zahlcený, unavený nebo potřebuje více prostoru. Pokud se ale sobecké chování stává trvalým vzorcem, který narušuje vaši pohodu, je dobré tomu věnovat pozornost.
Klienti často říkají věty jako:
„Jsem na všechno sama.“
„Už nemám sílu se pořád přizpůsobovat.“
„Začala jsem se bát cokoli po něm chtít.“
Pokud se podobné věty objevují častěji, je to signál přetížení nebo nerovnováhy ve vztahu.
Ano – ale jemně a konkrétně. V terapii často pracujeme s formulacemi typu:
„Když se stane X, cítím Y. Pomohlo by mi Z.“
Je to bezpečnější než nálepky typu „jsi sobecký“.
Cílem není konfrontace, ale porozumění.
To klienty bolí nejvíc. Většinou odpovídám:
„Vaše zkušenost je legitimní, i když ji partner nevidí.“
V terapii pak hledáme, jak vyjádřit potřeby tak, aby nezanikly, a zároveň aby nezvyšovaly konflikt.
Ano – ale jen pokud partner sám chce.
Z praxe: když člověk porozumí tomu, jak jeho chování působí, často se objeví ochota něco upravit.
Pokud říká „nechci to řešit“ nebo vše zlehčuje, je to pro změnu složitější.
Protože ve většině případů nejde o peníze, ale o pocit sdílení.
Klienti popisují věty jako:
„Nechci jeho peníze. Chci, aby to bylo společné.“
Lakota často působí jako signál: „Nejsme tým.“
V terapii to zkoumáme podle dvou věcí:
Pokud je za tím strach, dá se o tom mluvit.
Pokud rigidita, bývá to těžší.
Ideálně kombinace.
Hranice neznamenají tvrdost, ale jasnost:
„Toto potřebuji, abych se ve vztahu cítila dobře.“
V terapii klientům často říkám: hranice nejsou proti partnerovi, ale pro vás.
V praxi pomáhá:
Klienti často zjišťují, že způsob sdělení je klíč k porozumění.
To je vždycky těžká otázka, ale když se v praxi objevují signály, které klienti popisují jako:
Rozhodnutí je vždy na klientech – v terapii jen pomáhám vidět celkový obraz.